Feminismus
  ________________________________________________________________
   
 

Obsah

 

- Úvod - feminismus, cíl a hlavní proudy

- Antropologie a biologie

- Matriarchát

- Postavení ženy ve starověku

- Žena ve tředověku a novověku

- Žena v devatenáctém století

- 1. vlna feminismu

- 2. vlna feminismu

- 3. vlna feminismu

- Emancipace a feminismus

- Mýtus přirozenosti

- Feministická teologie

- Důvody pokračování feminismu v dnešní době

- Je feminismus na ústupu?

- Závěr

- Seznam použité literatury a pramenů

 

 

Úvod – feminismus, cíl a hlavní proudy

 

            Otázka feminismu není novou záležitostí, ale i přesto se najdou někteří, kteří o daném tématu ví jen v náznacích nebo zcela vůbec. Feminismus v širším významu znamená zájem o společenskou roli žen ve vztahu k mužům ve společnostech minulých i současných, vycházející z přesvědčení, že ženy trpí a trpěly mnoha nespravedlnostmi v důsledku svého pohlaví. Feminismus je ideologie, která obsáhla všechny náležitosti lidského vědění a konání a snaží se k nim nalézt feministické stanovisko. Své kořeny má v anglosaských zemích, kde vrcholil ve dvou vlnách. V dějinách zemí třetího světa se také vyskytují ženská hnutí, ale nejsou spojována s feminismem, který je novodobým západním konceptem.

            Cílem feminismu jako společenského hnutí je odstranění společenských vztahů, charakterizovaných převládající úlohou muže v hospodářství, společnosti a rodině. Feministická teorie přijímá pro toto nevýhodné postavení žen název patriarchát. Feminismus kritizuje a problematizuje současnou zaběhlou praxi, která je vnímána jako přirozená a normální. Účelem feministické teorie je popsat příčiny diskriminace žen v některých společenských oblastech, a tím přispět k odstranění této diskriminace.

            Feministická teorie bývá klasifikována různě. Tyto klasifikace jsou založeny jednak na tématickém rozdělení této teorie – ve smyslu identifikace problémů ve vztazích mužů a žen, a navrhovaných způsobů řešení – jednak podle použité metodologie. Jako hlavní ideologické proudy feminismu v politické teorii bývají uváděny liberální, radikální a socialistický (či marxistický) feminismus. Liberální feminismus pouze shrnuje normální požadavky na emancipaci ženy a radikální feminismus naopak představuje feminismus v jeho křišťálové podobě. Můžeme se také setkat s feministickým postmodernismem, feminismem třetího světa, ekofeminismem, psychoanalytickým feminismem a řadou dalších odnoží, včetně velice zajímavého feminismu satanistického.

 

 

Antropologie a biologie

 

            Darwin na základě svých pozorování pochopil a popsal jev, který žene přírodu ve vývoji vpřed a nutí živočichy a rostliny přizpůsobovat se svému prostředí. Tímto jevem je přirozený výběr. Na tomto principu vznikly všechny druhy živočichů a rostlin, které v našem světě známe. Člověk zásluhou svých vysokých adaptačních schopností se ukázal být velice úspěšným druhem, a tak jeho vývoj od té doby pokračuje dál a dál.

            Z hlediska této práce je však daleko důležitější druhá oblast přirozeného výběru, a tou je tzv. vnitrodruhový výběr. Lidská společnost se ve svých počátcích vyvíjela stejně jako společenství jiných živočišných druhů, později se do jejího vývoje zapojily prvky, které u jiných živočichů nenalézáme: kultura, socializace, myšlení. Vývoj druhu, a tedy i člověka, však ovlivňují i jiné primitivnější aspekty: podnebí, okolní prostředí, potrava, nepřátelé a rozmnožování, přičemž poslední tři jsou pro vnitrodruhový výběr mimořádně důležité.

            Člověk žil podobně jako jiní primáti především na stromech. Tento druh prostředí nabízel také určitý druh potravy, především rostlinné. S ústupem lesů a úbytkem přirozených sídlišť byl člověk donucen sestoupit na zem a za lesem buď cestovat, nebo se přizpůsobit novým podmínkám. Nové podmínky na něj kladly obrovskou zátěž. Musel se naučit pohybovat v novém terénu, rostlinná potrava již nebyla tak snadno dostupná a objevili se noví predátoři, kteří se pro něj stali novým nebezpečím. Nedostatek rostlinné potravy člověka donutil stát se z býložravce všežravcem. Začal odhánět dravce od jejich kořisti, nebo se pokoušel zvěř lovit sám, což byl klíčový moment, který ovlivnil specifičnost obou pohlaví. Tím, kdo odháněl dravce a pokoušel se lovit zvěř, byl muž. Předurčovala ho k tomu jeho síla, agresivita a především nebyl zatížen rozením dětí a ty nebyly závislé na jeho péči. Tento úkol příslušel ženě, která byla po porodu na dítě pudově vázána, a dítě na ní bylo dlouhou dobu závislé.

            Vznik řeči, nástrojů a jejich vývoj znamenal obrovský posun ve zkulturnění člověka. Přesné a rychlé dorozumívání mezi členy lovící skupiny, zvyšovalo šanci na ulovení zvěře a s nástupem takovéhoto způsobu obživy došlo v lidském rodu k významným sociálním změnám. Člověk se stal jedinou šelmou, v jejímž společenství se lovu účastnili pouze samci. U primátů ani u jiných zvířat nepřipadalo v úvahu, aby samec nechal samice bez dozoru, musel být stále připraven bránit svůj „harém“ před jinými potulujícími se samci. To si vyžádalo změnu ve společenském chování, a odpovědí se stalo vytvoření citového pouta mezi partnery, což v praxi znamenalo, že se samec a samice masožravého lidoopa museli do sebe zamilovat a zůstat si věrni. Byl tak vyřešen i problém sexuálního soupeření mezi samci. Samice, jista si podporou samce, se mohla věnovat rodičovským povinnostem a samci, jisti si věrností svých samic, odcházeli na lov bez starosti o ně. A zde se dostáváme k příčině diferenciace mezi mužem a ženou. Ještě u žádného živočišného druhu nedošlo mezi samcem a samicí k tak přesné dělbě společenských rolí jako u člověka. Znamenalo to však že se ženy a muži vyvíjeli z biologického i sociálního hlediska zcela jiným směrem. Výchova dětí kladla na jedince jiné nároky a vyžadovala jiné schopnosti než lov zvěře. Proto jsou ženy citlivější, vázanější na rodinu, mají větší míru empatie a asi o třicet procent lepší propojení mezi mozkovými hemisférami a proto zvládají více drobných prací najednou. Muži mají lepší prostorové vnímání, větší sílu, rozhodnost, agresivitu a lepší orientaci. Bylo by ovšem mylné domnívat se, že jedny vlastnosti jsou lepší než druhé.

 

 

Matriarchát

 

            V historii existovalo období, během nějž měla žena ve společenském životě výsadní postavení. Toto období dějin se nazývá matriarchát. V matriarchátu plnil roli sociální skupiny tzv. gent. Gent je rozsáhlejší a strukturovanější sociální jednotka, než patriarchální základní sociální jednotka, jíž je rodina. Hlavou gentu byla nejstarší žena rodu – pramáti. Od jejího rodu se také odvozovaly rody všech žen. Matka zde byla skutečnou hlavou „rodiny“, čímž bylo podmíněno právo mateřské, od kterého se uplatňovaly jak nároky na příslušnost k rodině, tak právo dědičné. Žena na nejvyšším hierarchickém stupni měla moc soudní a náboženskou.

            S rostoucím počtem obyvatelstva vznikla řada gentů založených na sesterské bázi, které se pak slučovaly pod gent mateřský, jenž byl určován rodem. K největším problémům těchto skupin patřilo, že v původních gentech byl tabuizován incest. Incestem se však nerozuměl sexuální styk pouze v rámci pokrevní rodiny, nýbrž v rámci celého gentu, což pochopitelně vedlo k rozpadu gentových skupin.

            Se vzrůstající vyspělostí vědomostí a techniky nároky společnosti rostly, a tak vznikla potřeba specializace. Společnost získala bohatství, jež převyšovalo její nároky. Vzhledem k tomu, že na nadprodukci měl největší zásluhu mužský prvek, začali se muži stávat majiteli bohatství a jejich činnost se rozrostla o obchodování. Vznik obchodu a jím zapříčiněný nástup relativního blahobytu byl důsledkem masivního nárůstu obyvatelstva, které ke svému přežití potřebovalo stále větší prostor, což bylo příčinou bojů o půdu. Potřeba lepších zbraní a nástrojů dala podnět k vytvoření třídy řemeslníků. Tyto změny přivodily rozhodující fázi ve změně společenského zřízení.

            Přestože se muž stal v důsledku své činnosti vlastníkem stád, nástrojů, půdy, zbraní a později i peněz, nemohl se svým majetkem volně nakládat, neboť stále platilo staré gentové zřízení a stále, i když ve zmenšené míře, přetrvávalo společné hospodaření. Postupem času se začal gent pod tlakem mužů rozpadat a vznikla nová autonomní sociální skupina – párová rodina. Tato sociální skupina již byla založena na majetku soukromém a dědictví přecházelo po mužské linii, neboť muž byl prvopočátečním tvůrcem majetku. Mateřské právo zaniklo a vzniklo právo otcovské. Nastal patriarchát.

 

 

Postavení ženy ve starověku

 

            Starověká společnost je již založena na patriarchálním modelu. Mluvím-li o starověké společnosti, mám tím na mysli  společnost starých Řeků a Římanů, kteří nejvíce ovlivnili vývoj Evropy a jejich vztah k ženám se promítl do středověkých i pozdějších názorů evropské společnosti.

            V Athénách došlo podobně jako jinde ve světě k přerodu matriarchální společnosti v patriarchální. To mělo za následek vyžadování manželské věrnosti, neboť muž nechtěl uznat za svého dědice dítě, jež nebylo jeho. Toto omezení ženu víc a víc připoutávalo k domácnosti. Postavení ženy ve starověkém Řecku spočívalo v tom, že její celá individualita byla snížena na strážkyni domu, roditelku, služku a otrokyni. Dokonce jí byly v domě vykázány pouze určité místnosti, kde mohla trávit život, aniž by přišla do styku s jinými muži. Pád gentového uspořádání vzal ženě svobodu i možnost veřejného vystupování. Opustila-li žena dům, musela být zahalena, aby na sebe neupoutala pozornost jiných mužů. Žena se svým mužem sdílela lože, ale nikdy ne stůl, neboť v domácnosti byla pouze služkou a muž jejím pánem. Tak ho také musela oslovovat a ctít. Dopustila-li se cizoložství, mohla být potrestána smrtí nebo prodáním do otroctví.

            Zcela jiná byla situace mužů, kteří se ve svém sexuálním životě žádným způsobem neomezovali. Postupně tak vznikl hetérismus, jakýsi druh volné lásky, jemuž se věnovaly ženy, které se nechtěly spokojit s otroctvím rodinného života. Tento obrovský propad společenského života ženy vedl až do naprosto nepřirozené polohy, kdy strach z přelidnění a naprostý nedostatek úcty k ženě měly za následek propagaci intimních styků mezi muži. Je zjevné, že tento stav nebyl normální a lze z něj vycítit určitou formu odplaty za staré gentové uspořádání.

            Postavení ženy ve starověké Spartě bylo poměrně dost odlišné od situace v Athénách. Ve Spartě dosud přetrvával starý gentový řád, který byl ovlivněn celkovou zdejší společenskou situací. Sparťané si svých matek a manželek vážili. Spartské ženy nebyly odlučovány od veřejného života tak jako ženy v Athénách a dokonce mohly částečně rozhodovat o chodu obce. Zajímavým pravidlem tehdejší společnosti bylo také to, že dívky chodily až do úplné dospělosti nahé a muži se museli nejpozději do svého třicátého roku oženit. K běžným zvykům patřilo, že se nejstarší bratr dělil o svou ženu s mladšími bratry, případně s přáteli. Tuto volnost mravů umožnil fakt, že spartská společnost byla založena na společné státní výchově dětí, a proto zde nebyl takový tlak na pokrevní legitimitu dědiců.

            Ve starém Římě se žena těšila opravdové úctě. Společnost věnovala stejnou pozornost jak mužskému, tak ženskému principu. Přestože byla žena v římské společnosti vysoce vážena mravně a společensky, s jejím právním postavením to bylo horší. Dcera byla do doby, než se provdala, zcela v poručnictví otce, který za ni nesl plnou odpovědnost a rozhodoval o důležitých věcech v jejím životě. Po provdání tuto roli přebíral její manžel. Zemřel-li její zákonný manžel, dostala se žena do područí jeho nejbližšího mužského příbuzného. Dalším právním rysem římské společnosti bylo, že žena nesměla volně nakládat se svým majetkem. Žena se plně podílela na chodu domácnosti a mohla se volně pohybovat mezi přáteli i po veřejných prostorách, protože nebyla omezována pouze na ženské komnaty.

 

 

Žena ve středověku a novověku

 

            Po mravním úpadku Říma a jeho následném faktickém pádu se v Evropě rozmáhá křesťanství. Zpočátku ženě vrací lidskou důstojnost a začíná ji chápat jako bytost, která je stejně důležitá jako muž. Podle Bible je však žena původcem prvního hříchu, což církev s oblibou připomínala a vážně se pochybovalo o tom, zda je žena vůbec člověkem. Důsledkem bylo, že později se ženino postavení ve společnosti opět vrací do starých kolejí.

            Jak se křesťanství šířilo, konfrontoval se jeho pohled na ženu s pohledem společností „barbarských“ Germánů a Slovanů. Ty ženu chápaly jako mravní bytost a oslavovaly její schopnost mateřství. S právy to však bylo podobné jako v Římě. Žena neměla vlastní majetek a poručenství bylo založeno na stejném systému. Jedinou zvláštností bylo, že germánské zvykové právo určovalo i hospodářskou hodnotu ženy, a ta činila padesátinásobek ceny běžného otroka. V době konfrontace křesťanství s germánskou společností přešla část germánských zvyků do křesťanství a naopak. Z tohoto „křížení“ vznikla zbožná, vážná a dobročinná žena románského období. Její role ve společnosti vzrůstala především v důsledku hojného zakládání klášterů, jež byly zpočátku vyhrazeny pouze ženám. Kláštery se na dlouhou dobu staly středisky učenosti a představené klášterů měly vliv na řízení tehdejších států. Z této skutečnosti by mohlo vyplývat, že se žena v nově vznikající evropské společnosti domůže stejných práv jako měli muži. Opak se stal pravdou. Zpočátku slibně se rozvíjející emancipaci žen ovlivnily křižácké výpravy, jež měly za cíl osvobodit Svatou zemi a Jeruzalém. Ten měli v držení Arabové, a Arábie je pravlastí specifického vztahu k ženám, jehož projevem je mimo jiné existence harémů. Evropští šlechtici něco z aspektu arabské kultury pochytili, a tak po jejich návratu z válečných tažení začal vznikat nový ideál ženy, a to ženy jemné až přecitlivělé, křehkého kvítku, který potřebuje oporu rytíře. Důsledek byl ten, že rytíř věnoval lásku duše Bohu a církvi, ale lásku srdce ženě. Tou však nebyla manželka, nýbrž milenka, která byla chápána pouze jako bytost pohlavní. Žena však přirozeně toužila i po duševním životě, a tak se objevila žena gotická, plná mystického nadšení a hluboce nábožensky založená.

            Po době gotiky nastupuje doba renesanční, která konečně dokázala překonat předsudky minulých staletí a pozvolna začala ženám přiznávat lidská práva. Vznikají první ženské spolky, ve kterých ženy debatují o umění, duchovnu, krásnu, o dílech svých i cizích a za účasti význačných osobností té doby se pořádají první soukromé výstavy. Ženy začínají samy tvořit a jejich tvorba je přijímána.

            Veškerý popsaný vývoj postavení ženy ve středověku a novověku se týká pouze žen z horní, vládnoucí třídy a z řad bohatého měšťanstva a venkovské šlechty. Společenský systém té doby totiž neumožňoval nižší třídě se jakkoli zapojit do řízení státu, ani dosáhnou vyššího vzdělání, následkem čehož žena i muž z chudých vrstev na tom byli ze sociálního a politického hlediska v podstatě stejně.

 

 

Žena v devatenáctém století

 

Veškerý vývoj postavení ženy ve středověku a novověku byl tedy popisován z hlediska vyšších sociálních tříd a z těch se také rekrutovali bojovnice a bojovníci za práva žen, protože ti jediní se také mohli nějakým způsobem zasadit o konkrétní změny ve společnosti a dohlížet na jejich plnění. Zrušení nevolnictví, průmyslová revoluce, rozmach Spojených států amerických, vznik ústav, hospodářská konjunktura po napoleonských válkách a další skutečnosti, charakteristické pro devatenácté století daly vzniknout prvním společnostem založeným na občanských principech, především v anglosaských zemích. V té době konečně vznikají moderní společenská hnutí, která nalézají oporu již ve středních třídách a ve třídě dělnické. Nejranějším moderním ženským hnutím, které mělo nějaký politický kontext a cíl, bylo sdružení amerických žen, jež požadovalo s muži stejná politická práva a rovnost ve vzdělání.

 

 

1. vlna feminismu

 

1. vlna feminismu proběhla asi od dob Velké francouzské revoluce do 1. poloviny 20. století. Jejími hlavními požadavky bylo zakotvení základních politických, občanských a lidských práv v zákonech. Především se jednalo o právo volební a o rovný přístup ke vzdělání. První výraznější postavou rodícího se ženského hnutí je Francouzska Olympie de Gouges, která předložila konventu „deklaraci ženských práv“, ta ovšem nebyla přijata s žádným nadšením. Hnutí vedené paní de Gouges bylo potlačeno a podobné spolky žen byly zakázány. V téže době se ve Velké Británii objevuje další výrazná postava ženského hnutí. Byla jí Mary Wollstonecraftová, která ve svém nejznámější díle Obhajoba práva žen nastínila, co se později mělo stát nepopiratelným feministickým zájmem a mimo jiné i obranu politických a přirozených práv žen. Zpochybnila přijímané ideje o rozdílných schopnostech obou pohlaví. V tomto díle jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí. Zbraní ženské emancipace se stal rozum, který byl využíván proti povýšenecké identifikaci žen s přírodou a s jejich sexuální funkcí. Víra v rozum šla tedy ruku v ruce se silnou vírou v pokrok.

            Pro feministické myslitele a myslitelky v anglosaském světě byl přitažlivý liberalismus. Jazyk práva je mocnou zbraní proti tradičním závazkům, zejména povinnosti k rodině či jakémukoli společenskému postavení vyhlášenému za „přirozené“ na základě připisovaných charakteristik. Být svobodná a rovná mužům, to byl hlavní cíl feministické reformy. Politická strategie, která vyplývá z tohoto nejvlivnějšího feministického proudu klade za cíl potvrzení teze, že „ženy jsou stejně jako muži racionální bytosti“. Z čehož plyne, že ženy jsou stejně jako muži nositelkami nezcizitelných práv, a že být ženou není důvod k diskriminaci. Častým názorem mužů však bylo, že ženy nemají duši a v takovémto názorovém prostředí se ženám zajisté těžko vystupovalo s nějakými návrhy, byť oprávněnými. Ani ti, kdo ženám duši přiznávali, pro ně rozhodně neprosazovali stejná práva a rovnost s muži. Například teprve manželství dávalo ženě právní subjektivitu, ale pouze v tom smyslu, že se muž a žena stali jediným subjektem. Žena v té době měla právo na vdovský podíl z majetku do výše jedné třetiny, a manžel, který se po sňatku stával správcem rodinného jmění, a tedy i manželčina věna, musel při svých finančních a hospodářských transakcích brát na tento její vdovský podíl zřetel. Vdaná žena směla uzavírat smlouvy pouze v podřadných záležitostech a ještě zastoupena manželem. Bez přítomnosti manžela nemohla žena žalovat, ani být žalována, nemohla napsat závěť, rozhodovat o svém majetku ani pěstounství svých dětí a v případě škody dokonce neměla nárok na náhradu. Kolem roku 1815 byla však ženina situace odlišná. Tehdejší společnost pochopila, že taková diskriminace brzdí její vlastní rozvoj, a tak nečekala na vyhlášky, výnosy či zákony a začala si počínat, jako by změny nastaly. Ženy se stávají podnikatelkami, správkyněmi pozůstalostí či vykonavatelkami závětí a uzavírají pro sebe výhodné předmanželské smlouvy.

            Jiná situace byla mimo anglosaský svět, například v e Francii. Revoluce z roku 1789 přinesla i změny, jež postavení ženy zlepšily. Podařilo se tehdy přijmout zákon o rozvodu a nebyl jediným, ale všechny včetně rozvodového potom roku 1799 zrušil Napoleon zároveň s direktoriem. Některé z nich nezrušil, ale upravil podmínky tak, že výsledek se rovnal faktickému zrušení. V oblasti politické se po revoluci nedosáhlo žádných změn. Roku 1789 sice začaly vznikat ženské kluby, ale již v roce 1793 byly tyto aktivity zrušeny a Výbor pro veřejné blaho ženám výslovně zakázal vstupovat do vlády, používat politických práv a sdružovat se v klubech. I když měly anglické ženy ve společnosti mnohem větší svobodu než francouzské, byla to právě Francie, kdo dal ženskému hnutí první konkrétnější filosofický rozměr. Vniklo zde  uskupení nazývané Nové ženy, které vydávalo časopis, do kterého mohly přispívat pouze ženy. Některé s postojů této organizace našly svůj odraz v feminismu dvacátého století. Tato organizace ale neměla příliš dlouhé trvání.

          Devatenácté století přineslo nebývalé rozšíření občanských práv a svobod, k čemuž přispěl také vznik novin a časopisů, informujících občany o děních ve státě a ve světě. Začíná se pracovat s veřejným míněním, které pak následně ovlivňuje politiku. Příčinou tohoto stavu byla proměna samotné definice veřejnosti, do té doby představované pouze rodovou a hospodářskou elitou, jež byla až na výjimky konzervativní. Pojem veřejnost se začíná chápat v moderním, dnešním smyslu. Tak se připravila půda pro úplnou a dokonalou emancipaci ženy v následujícím dvacátém století. Stav, kdy o zastupitelích rozhoduje pouze určitá skupinka lidí vybraných podle nějakého klíče, nebyl již v tomto století udržitelný. Všeobecné volební právo muselo tedy platit pro muže i pro ženy, a tak se určujícím kritériem ke způsobilosti volit stal pouze věk a duševní způsobilost. Podobně jako s volebním právem tomu bylo i s ostatními aspekty ženské emancipace, jak byly definovány v 19. století. Díky sílícímu vlivu médií se ve 20. století objevuje nový fenomén, a to feminismus.

          Po roce 1920 zažilo světové feministické hnutí několik desetiletí odmlky, která souvisejí s dobou 2. světové války a obdobím nacistické diktatury. Ženy – aktivistky se podílely spíše na jiných hnutích, například na odporu proti fašismu. Za výjimku může být označena Španělská občanská válka. Ženy společně vytvořily anarchistickou ženskou organizaci Mejeres Libres a spojily tak boj proti fašismu s bojem proti útlaku , diskriminaci žen a diskriminaci obecně. V poválečném období však ustupovala ženská otázka před hladem a sociálními problémy.

 

 

2. vlna feminismu

 

          V 60. letech 20. století se feministická hnutí opět dostávají do popředí. Feminismus byl v této době úzce spojen s bojem za lidská práva, práva černochů a minorit a se studentským radikalismem. Na rozdíl od první vlny, kdy byl feminismus hlavně o reformních požadavcích, se aktivistky 2. vlny snaží formami radikálnějšího odporu dosáhnout zásadních změn patriarchálního kapitalistického systému. Ženy se začaly realizovat nejen v politice a v zaměstnání, ale i v různých ekologických, lidskoprávních a zájmových organizacích. Začínají také pracovat i na své fyzické kondici, učí se sebeobraně a různým bojovým uměním. Vstupují tak do oblasti, která je považována za „biologicky“ mužskou. Dále se uplatňují nejen jako herečky, zpěvačky a tanečnice, tedy v profesích kde se oceňuje pouze fyzická krása a šarm, ale zastávají také místa, ve kterých mohou uplatnit své schopnosti a dovednosti. Ženská  hnutí nové doby se zabývají daleko širším spektrem problémů než ta předešlá, požadují mimo jiné rovnoprávnost na poli ekonomickém nebo právo na potrat. Žádají větší prostor pro seberealizaci a chtějí si své potřeby, cíle a jejich prostředky naplňování určovat samy.

          V počátcích druhé vlny se uplatňují principy anarchofeminismu. Zaznívá stále více hlasů, které dávají do přímé souvislosti podřízenost ženy se soukromým majetkem, hierarchickým společenským uspořádáním a vykořisťováním. Radikálně feministická perspektiva vychází z předpokladu, že tradičně chápané role v rodině jsou jednou ze základních příčin nerovnosti.Dítě je odmalička vychováváno k tomu, aby tyto role přijalo jakožto přirozené. Člověk se pak stává lehce manipulovatelnou součástkou v rukou státních úředníků, politiků a podnikatelů. Anarchofeministky předkládají tedy teorii decentralizace jako jeden ze základních principů formování nové společnosti. Tento poznatek vychází z jejich vlastní zkušenosti z komunitního způsobu života a z formování politických skupin v šedesátých letech převážně na univerzitách v rámci studentského radikálního a feministického hnutí. Jednalo se o skupiny, které se snažily o eliminaci hierarchie a soutěživosti a jakékoli formy vnucené autority. Velký přínos tohoto směru spočívá v rozpoznání sexismu a diskriminace žen v rámci antiautoritářského hnutí. Anarchismus byl vždy proti autoritám, ale ne proti sexismu.

 

 

3. vlna feminismu

 

            Od 90. let vznikají první teoretická díla zabývající se postavením ženy ve společnosti a samotnými kořeny patriarchátu. Kate Millet píše Sexuální politiku, dílo, ve kterém se snaží analyzovat patriarchát a Betty Friedan Ženskou mystiku, ve které se zabývá „problémem beze jména“ – úzkostí, nedostatkem sebenaplnění a problémy s vlastní identitou. Feminismus se začíná přesouvat na univerzitní půdu. Tato tématika také proniká do dalších oborů a vznikají i časopisy a odborná literatura. Otázka postavení ženy se tak stává součástí odborně vědecké diskuse, vznikají nové termíny a výzkumy, které se zabývají touto problematikou a které posunuly feminismus teoreticky o krok dál.

            V 70. letech začíná vznikat větší množství ženských feministicky orientovaných organizací. Některé z nich se specializují na konkrétní dopady způsobené patriarchální společností, jiné se zabývají hlavně teoretickou základnou celé problematiky. Řada aktivistek a aktivistů mělo pocit, že „pouliční“ strategie, přestože byla masová a intenzivní, nepřinesla očekávané výsledky. A nejen z toho důvodu se od sebe začínají výrazněji vymezovat jednotlivé proudy. Jedním z nejvýraznějších proudů se stává liberální, který dominuje i v současnosti. Prostředkem k dosažení rovnosti žen a mužů je participace na stávajícím politickém a ekonomickém systému. Ženské organizace ustupují od veřejných protestů, projektů a kampaní. Krok z politického hnutí a přímých akcí je chápán jako krok z periferie moci do jejího centra.

 

 

Emancipace a feminismus

 

          Emancipace je definována jako osvobození, vyproštění, zrovnoprávnění a získání nezávislosti. V případě žen jde o emancipaci od mužů a od společnosti, která ženy svazuje. Hlavní složky emancipačního hnutí jsou:

 

1.      Úsilí o individuální uvolnění a požadavek prakticky neomezeného přístupu ke vzdělání.

2.      Uvolnění sociální a etické, spojené s požadavkem přístupu ke všem povoláním a oborům lidské činnosti a odstranění dvojí morálky, nuceného celibátu a prostituce.

3.      Uvolnění politické, spojené s bojem za právo na svobodné sebeurčení ve státě, tedy za volební právo, a s úsilím o změnu některých zákonů znevýhodňujících ženy.

4.      Uvolnění rodinné, usilující o mravní a právní rovnost v rodině, hospodářskou nezávislost a omezení vlivu a moci rodičů.

Po přečtení tohoto výčtu můžeme říci, že žena je v současné době svobodná, má stejná práva jako muž a může se účastnit veřejného života jako každý jiný. Tato situace však přinesla nový problém.

          V boji o osobní a společenský úspěch byla stanovena přesná startovací čára, která v rámci práva a zákonů nikoho nezvýhodňuje ani nepreferuje, a jediné co může člověka v tomto souboji s ostatními diskvalifikovat, jsou jeho schopnosti a vlastnosti. Vlastnosti a schopnosti tedy jednotlivce mohou znevýhodňovat již od startovací čáry  či mu dokonce v přístupu na ni zabraňují. Pak dochází k tomu, že schopnější jsou uměle znevýhodňováni, třeba tak, že je jim startovací čára posunuta o kus dozadu, anebo že jsou méně schopní zvýhodňováni jejím posunutím dopředu. Tak se dostáváme k fenoménu 90. let 20. století – feminismu.

 

          Podstata feminismu tkví asi v tomto:

 

1.      Žena má mnohem horší postavení než muž.

2.      Tímto faktem je vinen muž.

3.      Muži to dělají záměrně.

4.      Ženy se musejí spojit v boji za svá práva.

5.      Na muže je třeba vykonávat nátlak.

 

            Feministky zastávají názor, že kořeny společnosti jsou tvrdě patriarchální, a že ženy jsou pouhé loutky, kterými muži manipulují. Žijí v otroctví, které již samy nevnímají a berou ho jako zažitou tradici. Právě feministky se snaží zeměkouli od těchto mužských přežitků osvobodit. Feminismus byl dříve chápán jako způsob boje žen za emancipaci. Zásadní odvrat od tohoto přístupu nastal ve spojených státech v šedesátých letech 20. století, a to v návaznosti na vznik Hnutí občanských práv, vedené černošským politikem Martinem Lutherem Kingem. Od té doby se feminismus již nevěnoval jen emancipaci ženy a začal se zabývat problémy, jež se týkají celého chápaní ženskosti a všeho, co je s ní spojeno. Začal se soustředit na otázky řízení porodnosti, potratů, segregace pohlaví, mužského násilí a stereotypních názorů na ženy. Feministky se zkrátka domnívají, že muži deformovali vše, co ve společnosti znamená být ženou, a nevěří, že by změny zákonů na tomto stavu mohly něco změnit. Přejí si tedy nové chápání ženy a vyžadují, aby jí byl nalezen nový způsob života v současné době.

 

 

Mýtus přirozenosti

 

          Aby feministky mohly se svými argumenty ospravedlňujícími feminismus uspět, pokusily se zrelativizovat to nejzákladnější, a to přirozenost. Vše co u ženy chápeme jako přirozené, podle feministek přirozené není a je to pouze uměle vytvořená idea přirozenosti, která je podmíněna kulturními stereotypy. Biologická odlišnost podle feministek není vůbec důležitá a pohlavní role je pouze společenskou a kulturní kategorií. To podle feministek zapříčiňuje, že názory typu „muži jsou aktivní a ženy pasivní“ nebo „muži chodí do práce a ženy zůstávají doma“ nás ve společnosti připoutávají k mužským a ženským rolím, které se během času spojí s mužskostí a ženskostí a zdají se být „přirozené. Snahou feministek je v podstatě od základu popřít model společnosti, popřít její přirozený vývoj, nahradit přirozené normy normami novými, feministickými a tak si otevřít pole působnosti.

 

 

Feministická teologie

 

          Feminismus se snaží popsat a ovládnout všechny aspekty a činnosti lidského společenství. Ani náboženství před ním nebylo ušetřeno. Feministky zastávají názor, že do popředí je vyzdvihována pouze „mužská“ stránka Boha, a že jeho „ženská“ stránka byla potlačena. Dále církvi vytýkají výhradně mužské výrazové prvky a obrazy v liturgických a církevních textech. Jistá skupina feministek dokonce církev zavrhla jako beznadějně patriarchální a tvrdí, že nabízí málo pomoci a naděje ženám, jež chtějí svůj život změnit na základě feministického učení. Jiná část feministek chce zůstat uvnitř církevních struktur, ale protože se církevní vidění světa neshoduje s jejich, usilují o to, aby byl náhled na bibli a křesťanskou tradici přehodnocen, případně přijat nový.

          Jedním z jevů feministické teologie je polemika, zda je Bůh muž či žena. Feministky se pokusily chápat Boha nikoli jako Otce, nýbrž jako Matku. Mají pocit, že chápání Boha jako muže není správné a nezakládá se na pravdě. Vyčítají také, že božské osoby novozákonní trojce jsou mužské. Další věcí, kterou feministky nemohou překousnout je to, že žena je podle bible součástí mužova těla, lépe řečeno žebra.

 

 

Důvody pokračování feminismu v dnešní době

 

          Ženy v České republice mají teoreticky stejné šance jako muži. Mohou studovat, pracovat a vůbec se realizovat, pokud se ovšem stihnou při tom postarat o rodinu, budou svůdné, upravené a pokud se nebudou drát moc nahoru. Celá péče a starost o rodinu je u nás na ženských bedrech. Žena si však rodinu nepořídila sama a proto by jí manžel měl pomoci a ne ještě očekávat, že se postará i o něj.

          Žena vydělává o 30% méně než muž na srovnatelném místě se stejnou kvalifikací. To má několik kořenů. Za prvé stále přežívá představa, že žena nemusí vydělávat tolik, protože má doma svého živitele a za druhé, čímž často argumentují zaměstnavatelé, žena se stará o rodinu a děti, je vlastně méněcenná pracovní síla, a proto se od ní neočekává takové pracovní nasazení a výkon. Tato situace mnoha ženám vyhovuje, ale tím, že je aplikována plošně získává diskriminační charakter. Co se zaměstnání týče toto není jediné. I když se žena rozhodne pro kariéru, tak velmi brzy narazí na zcela jasnou diskriminaci na trhu práce, a tou je její potenciální mateřství. Již při úvodním rozhovoru se jí ptají na přítele, manžela a podobně. Mnohdy je jí dokonce zcela jasně řečeno, že není přijata kvůli tomu, že by za pár let mohla mít děti.

          Dalším důvodem může být fakt určitého omezování a formování obou pohlaví výchovou. Již v průběhu primární socializace si neseme v závislosti na pohlaví zcela jiné poselství do života a zcela jinou představu o tom, kde je naše místo ve společnosti a toto je v nás v průběhu dalšího života posilováno naším prostředím. Označení pro toto vytváření rozdílů mezi pohlavními společnostmi zavedla antropoložka Gayle Rubin, která si všimla, že se obsahy toho co je mužské a ženské a co s tím souvisí se výrazně liší v různých kulturách. Tímto novým pojmem se stal „gender“, což v překladu znamená mluvnický rod.

          Důvodů pokračování feminismu v dnešní době u nás je samozřejmě více, ale ty, které jsou popsány výše jsou nejvýraznější. Jedním z dalších problémů, který se objevil v České republice, je spojen s příjmeními. Když se podíváme do různých států světa, všimneme si, že ženská a mužská příjmení jsou stejná, tudíž nerozlišíte, jestli se za daným příjmením skrývá žena či muž. Všimli si toho i naše ženy a rozhodli se, že chtějí mít rovněž svobodnou volbu v tom, jestli si přidat ke svému jménu koncovku –ová. Za odstranění koncovky ale nebojují jen feministky. Jedním z hlavních důvodů, proč se k tomuto kroku (ne)feministické ženy rozhodly bylo to, že některé ženy mají již nyní dlouhé příjmení a když se k tomu přidá ještě koncovka stane se z jména dlouhý útvar, který může způsobovat komplikace jak v samotném psaní tak při čtení. Feministky ale hlavně trápí, že koncovka –ová je přivlastňovací, čili vyjadřuje že jste něčí.

 

 

Je feminismus na ústupu?

 

          Tak jako všechny –ismy i feminismus, zdá se, pomalu upadá. Nejenže se jedna z hlavní radikálních feministických organizací v Kanadě rozpadá vlivem nedostatku peněz a vnitřních rozporů, ale ubývá také článků a reportáží o mužích, kteří se provinili zločinem sexuálního harašení. Ještě se občas takový článek objeví, ale je jich podstatně méně a nebývají tak krvelačné. Možným vysvětlením tohoto faktu je úpad feminismu a druhým možným vysvětlením je, že muži jsou křehká stvoření, ačkoliv to neradi slyší, a k trvalému poškození jejich sebevědomí stačí několik z nich exemplárně potrestat nebo zesměšnit za činnost, kterou jim příroda přisoudila v procesu seznamování. Tím dojde u zbytku mužské populace k procesu duševní kastrace. Prostě většina mužů se už neodváží pohlédnout na ženu s jiskrou v oku, aby za to nebyl tahán po soudech a vláčen stokou sdělovacích prostředků. A není pochyb o tom, že podstatná část mužů na západě byla surovými feministkami opravdu duševně vykastrována. Feminismus ještě bude dlouho strašit kolem, ale už nyní je, zdá se, na ústupu. Mnoho feministických skupin se rozpadá a tomuto tématu se věnuje stále méně a méně médií.

 

 

Závěr

 

            Mezi muži a ženami samozřejmě existují rozdíly, ale nesmí být základem k jakékoliv diskriminaci a podceňovaní jakéhokoliv pohlaví. I přes veškerou kritiku strategie nevládních organizací si uvědomujeme i kladnou stránku věci jejich působení. Jejich práce je v současnosti bohužel nenahraditelná. Někteří lidé však o feminismu tvrdí, že je zhoubou, která nenese světu nic dobrého a přirovnávají ho například k marxismu, ale jiní v něm zase vidí jasnou budoucnost a lepší rozvoj světa.

            Různorodé dějiny feminismů tvoří základ pro současnou polemiku o feminismu. Existuje celá řada jeho odrůd. Jediným pojítkem spojující jednotlivé proudy feminismu je boj za práva žen. Liší se cíly a také prostředky, kterých používají k jejich dosahování. Feministky diskutují o rovnosti chápané z hlediska formálně právního, o rovnosti příležitostí i o rovnosti úcty a zacházení. Menšina radikálních feministek vybízí ženy, aby se zcela oddělily od muži ovládané společnosti, avšak jiné v tomto příkazu vidí návod ke katastrofě. Jsou feministky, které zastávají neoblomné přesvědčení o odlišnosti žen, a jiné, které minimalizují rozdíly mezi pohlavími. Tak zůstává feminismus v podstatě sporným pojmem.